Netopýrem v otcových stopách

Ve víkendovém ligovém utkání Netopýrů na hřišti Raya Vallecana si valencijský debut odbyl Justin Kluivert. Třiadvacetiletý ofenzivní hráč je synem Patricka Kluiverta, který dres Los Che během své kariéry rovněž oblékal, a to konkrétně v sezóně 2005/2006. Syn někdejšího holandského reprezentačního útočníka tak na svého otce po šestnácti letech navázal. Justin Kluivert však není prvním hráčem, který za Valencii nastoupil jako syn někdejšího Netopýra. Ostatně přímo v této sezóně se v šatně Valencie potkávají dokonce hned dva synové bývalých hráčů klubu a syn Rufeteho mladého Kluiverta s debutem o dva týdny předstihl. Ještě před nimi se pak v dresu Los Che na začátku 80. let minulého století mihl syn jedné z klubových legend.

Justin Kluivert v sobotu na hřišti Raya Vallecana nastoupil jako střídající hráč v 64. minutě. V tu chvíli se stal třetím hráčem v historii klubu, který na sebe valencijský dres v oficiálním utkání oblékl stejně, jako to dříve udělal jeho otec. Mladý Kluivert v sobotu nastoupil za nepříznivého stavu 0:2 a třebaže se nejlépe cítí na křídle, tak tentokrát plnil spíše roli druhého útočníka. Porážce sice ani on zabránit nedokázal, nicméně naznačil, že až se mu dostane větší herní praxe, tak by mohl být pro tým přínosem. Justin Kluivert na dresu nosí číslo 9, které v sezóně 2005/2006 v kádru Los Che nosil jeho již výše zmiňovaný otec Patrick Kluivert. Tady je tedy navázání syna na otce dokonalé. Když Kluivert starší do Valencie v roce 2005 přišel, tak už se jeho kariéra bohužel pomalu chýlila ke konci a on tak nepředváděl takové výkony, jako třeba o pár let dříve v Barceloně. Celkem za Netopýry odehrál pouze 16 zápasů a vstřelil jen 2 góly. Zvládne jeho syn tato čísla během ročního hostování z AS Řím překonat? Mimochodem otec i syn Kluivertové jsou již oba zapsáni v kronikách Ajaxu Amsterdam, kde oba začínali svoji profesionální kariéru. Pro Kluiverta mladšího tak navazování na slavného Patricka Kluiverta není ničím novým.

Sezóna 2005/2006 byla poslední, kdy valencijský dres oblékal legendární Rufete, který se o pár let později do Valencie vrátil a na Mestalle působil jako vcelku úspěšný sportovní ředitel. Rufete a Patrick Kluivert tak spolu jednu sezónu strávili v šatně Los Che. Nyní pak jsou v kádru Valencie jejich synové. Respektive Rufeteho syn je oficiálně hráčem rezervního celku VCF Mestalla, ale vypadá to, že trenér Netopýrů Gennaro Gattuso bude jeho služeb využívat i v prvním týmu. Nominován byl ke všem pěti dosavadním ligovým zápasům a oficiálního debutu za Los Che se dočkal dokonce dřív než mladý Kluivert, neboť na hřiště se dostal už na závěrečnou čtvrthodinu v utkání s Atleticem Madrid před dvěma týdny. Jen jsme vlastně dosud nezmínili jeho jméno. Rufete, který ve Valencii působil jako hráč v letech 2001 až 2006 a během této doby se stal s Netopýry mimo jiné dvakrát ligovým mistrem a v roce 2004 i vítězem Poháru UEFA, je celým jménem Francisco Joaquin Perez Rufete, ale známý byl prostě jako Rufete. Jeho čerstvě dvacetiletý syn je pro změnu celým jménem Francisco Perez Martinez, ale na dresu nosí jmenovku Fran Perez. Možná si ho z předchozích sezón vybavíte v dresu VCF Mestalla. Dosud nosil dlouhé vlasy, které byly dříve charakteristické i pro jeho otce, no před letošní sezónou Fran Perez zaskočil k holiči, takže dlouhé vlasy či nějaký culík si s ním již nespojujte. V minulé sezóně byl jedním z klíčových hráčů, kteří VCF Mestalla dostali z páté nejvyšší ligové soutěže o úroveň výš. Trenér rezervního celku Miguel Angel Angulo by na něho zřejmě rád spoléhal i nadále, ale jak už bylo zmíněno, tak Fran Perez očividně zaujal i trenéra Valencijského áčka. Jinak jeho postem je pravé křídlo, tedy totéž, co ve Valencii řadu let úspěšně hrával jeho otec.

Zatímco u předchozích dvojic jsou minimálně jména otců fanouškům Valencie dostatečně známá, u poslední dvojice, respektive z historického pohledu u dvojice první, tomu tak zřejmě nebude. A to je škoda, neboť otec Manolo Mestre si bezpochyby zařazení mezi klubové legendy zaslouží. Za Valencii hrál v 50. a 60. letech minulého století dlouhých čtrnáct sezón, a to konkrétně od sezóny 1955/1956 do sezóny 1968/1969. Během této doby s klubem jednou získal Copa del Rey a dvakrát Pohár veletržních měst, což byl předchůdce Poháru UEFA a tedy současné Evropské ligy. Celkem za Valencii odehrál 424 zápasů a v tomto ohledu byli v historii Los Che lepší pouze Miguel Angel Angulo, David Albelda, Ricardo Arias a Fernando Gomez. Mestre začínal jako levý obránce, ale později hrál spíše ve středu defenzivní linie. Na Mestallu se vracel i po konci hráčské kariéry. Ve valencijském klubu několikrát působil jako trenér, a to ať už rezervního celku nebo i prvního týmu. Trenérem valencijského áčka byl Manolo Mestre mimo jiné i v sezóně 1981/1982 a v ligovém zápase na hřišti Atletica Madrid poslal na hřiště na pár závěrečných minut svého tehdy devatenáctiletého syna Manuela Mestreho, který se tak stal prvním synem, který navlečením valencijského dresu navázal na svého otce. Víc oficiálních zápasů mladší Mestre nepřidal, v dalších letech strávil nějaký čas v rezervním celku Valencie. V tuto chvíli tak všichni synové, kteří v dresech Valencie navázali na své otce, mají na kontě přesně jeden zápas. Dá se však předpokládat, že Justin Kluivert a Fran Perez svá zápasová konta v této sezóně rozšíří.

Že synové chtějí napodobit své otce, když je takový otec úspěšným fotbalistou, to je asi pochopitelné. A občas se pak povede i to, že syn fotbalista navazuje na otce fotbalistu v klubu, ve kterém dříve hrával onen otec. Jako jsme výše psali o třech valencijských dvojicích. Na světové úrovni je takovéto rodinné následovnictví aktuálně nejznámější zřejmě u norského kanonýra Erlinga Haalanda, který od letošního léta obléká dres Manchesteru City. Ve stejném klubu před lety působil hráčův otec Alfie Haaland. Je pochopitelné, že když se v létě spekulovalo, že by Haaland mladší mohl jít z Borussie Dortmund do Manchesteru United, tak že Haaland otec zřejmě moc nadšený nebyl. Slavný Francouz Zinedine Zidane prožil svá nejúspěšnější klubová léta v Juventusu Turín a v Realu Madrid a právě k druhému jmenovanému klubu mají velmi blízko i jeho čtyři synové. Všichni prošli tamní akademií. Nejstarší Enzo za áčko Bílého baletu nastoupil jen jednou. Nyní sedmadvacetiletý záložník hraje aktuálně za Fuenlabradu. Čtyřiadvacetiletý brankář Luca je pro změnu aktuálně hráčem Eibaru. Za první tým Realu Madrid sice nastoupil jen ve dvou ligových zápasech, ale nějaký čas byl pevnou součástí áčka Bílého baletu jako třetí brankář a tak je oficiálně vítězem například Ligy mistrů, evropského superpoháru či španělského poháru. Dvacetiletý záložník Theo a šestnáctiletý levý bek Elyaz jsou stále součástí Realu Madrid, ale do áčka se ještě nepropracovali. Hned tři generace z jedné rodiny si zahrály za AC Milán. V 50. a 60. letech minulého století nastupoval v obraně Rossoneri Cesare Maldini, na kterého od 80. let minulého století až do konce první dekády tohoto milénia navázal jeho syn Paolo Maldini. V roce 2020 se pak do prvního týmu AC Milán propracoval Paolův syn Daniel, který hraje na postu ofenzivního záložníka. V této sezóně Daniel zamířil na hostování do Spezie. V minulé sezóně sice v áčku Rossoneri nedostával mnoho příležitostí na hřišti, ale i tak mohl s týmem slavit zisk ligového titulu, v čemž rovněž navázal na otce i dědu.

Že se v jednom klubu objeví postupně otec a syn není úplně výjimečným stavem v české nejvyšší soutěži. Tak například za Baník Ostrava hrával nejdříve Verner Lička a později i jeho dva synové Marcel a Mario. V pražské Slavii hrával nejdříve Karel Jarolím a později jeho syn Lukáš. Ve Spartě najdeme dvojic otec a syn hned několik, Martin Frýdek a později jeho stejnojmenný syn a Martin Hašek a později jeho rovněž stejnojmenný syn. Hradcem Králové prošly tři generace Černých. Záložník či obránce Jiří Černý s východočeským klubem dokonce oslavil na přelomu 50. a 60. let minulého století ligový titul. Jeho syn Pavel byl produktivním útočníkem, který ligový titul oslavil sice jen se Spartou, ale i v Hradci se dočkal úspěchu, a to konkrétně triumfu v českém poháru v sezóně 1994/1995. Útočníkem je i Pavlův syn Pavel, který po letech v Hradci Králové aktuálně nastupuje za lokálního rivala z Pardubic. Ovšem ani hradečtí Černí nemají na klan Veselých v pražské Slavii. Za klub postupně hráli tři Františkové Veselí a nakonec na svého pradědu, dědu i otce navázal Daniel Veselý, který za sešívané odehrál několik zápasů mezi roky 2012 a 2014. Z Františků Veselých je bezpochyby nejznámější ten druhý v pořadí, který na ligové úrovni odehrál ve Slavii dlouhých patnáct sezón mezi roky 1964 a 1980 a v roce 1976 s československým reprezentačním výběrem slavil památné zlato na evropském šampionátu v Bělehradě.