Původní znak Valencie C.F. byl sestaven z kruhu a kosočtverce s pruhy a barvy z vlajky valencie s korunou, nad níž byl netopýr lemován klubovými monogramy. Písmena byla napsaná zlatou barvou na černém pozadí. Velmi brzy byl znak upraven a Valencia CF měla ten, který zná celý fotbalový svět: netopýr nad regionální vlajkou se jménem klubu psaného na modrém pruhu s míčem uprostřed. Proč Netopýr? Pokud přijedete do města Valencie, zjistíte, že emblém s netopýrem najdete na mnoha místech. Často například zdobí víka kanálů, ale i další prvky v ulicích. Symbol netopýra je totiž i v symbolu města, a právě odtud byl převzat i do klubového znaku Valencie CF. Jak ale došlo ke spojení netopýra s regionem Valencie? Pro odpověď se musíme vydat hluboko do historie a souvisí s porážkou muslimů po 500 jejich vlády. Byl to křesťanský král Jakub I. Aragonský (španělsky Jaime I. el Conquistador), kdo v roce 1238 našeho letopočtu vysvobodil město Valencie z nadvlády muslimů, jenž se nakonec vzdali. K signálu kapitulace použili červeno-žlutý prapor, jenž je mimochodem dodnes k vidění v muzeu městské historie. A teď k netopýrovi: Když král vešel do města, jenž po 500 letech muslimské nadvlády vysvobodil, z nebe slétl netopýr a přistál na hlavě krále Jakuba. Bylo to považováno za symbol požehnání a netopýr se tak stal ochranným symbolem města. K těmto událostem došlo 9. října 1238 a toto datum se stalo významným místním svátkem. Proto se lze setkat s pojmenováním Nou d’Octubre (9. října) na vícero místech ve městě. Pojmenována je takto ulice, či může být formou nápisu viděn například na některých sochách. Netopýr představuje také ochránce místních zemědělců před hmyzími škůdci. Naopak červená a žlutá barva je odkazem na kapitulaci muslimů a připomíná toto vítězství a kromě vlajky regionu je pochopitelně také součástí znaku klubu Valencia CF. V městském erbu kromě těchto prvků najdeme také dvě velká písmena L. Ty pocházejí z latinských výrazů pro „čest“ a „oddanost“. Celý erb města je lemován vavřínovým věncem, který symbolizuje čistotu a božství.

Založení klubu a první krůčky na stadionu Algirose

Do španělského města Valencie dorazil fotbal po moři díky námořníkům z Británie a první kluby zde začaly vznikat na začátku 20. století. V roce 1919 skupina mužů dostala nápad založit fotbalový klub nesoucí přímo název města. Na příslušné úřady byly potřebné dokumenty předloženy 18. března 1919 a tento den je tak brán jako den založení fotbalového klubu Valencia CF. První schůze představenstva klubu proběhla 4. dubna 1919 a hod mincí rozhodl, že se prvním prezidentem stal Augusto Milego. První zápas Valencia odehrála 21. května 1919 v Castellonu a s Gimnasticem prohrála 0:1. Prvním domovem valencijského klubu se stal Camp d´Algiros, který byl slavnostně otevřen 7. prosince 1919. Otevíracím zápasem bylo utkání proti Castalii, které skončilo bez branek. Druhý den se oba týmy střetly znovu a Valencia zvítězila 1:0. Návštěvy Algirosu postupně rostly, až bylo zřejmé, že budou Netopýři potřebovat větší domácí stánek. Hlavními postavami týmu byli v této době Montes a Cubells. Montes ke své fyzické hře využíval téměř dvoumetrové postavy, zatímco Cubells byl naopak představitelem technického fotbalu. Cubells se později stal prvním hráčem klubu Valencia CF, který se dostal do španělské reprezentace. Dne 25. února 1923 se Valencia stala regionálními šampiony a vybojovala si účast v Copa de Espana. V něm byl sice Sporting Gijon nad síly Netopýrů, ale Valencia ukázala, že dokáže bojovat i s předními celky té doby, což znamenalo další příliv fanoušků.

Mestalla, nový domov

Ramon Leonarte byl prezidentem Valencie, který v lednu 1923 podepsal listiny o koupi pozemků pro nový stadion. Pozemky klub přišly na 316 439 peset, což byla tehdy celkem vysoká částka. Nový stadion Mestalla byl otevřen 20. května 1923 zápasem proti Levante. Domácí tým vyhrál 1:0 a první gól na novém stadionu vstřelil Montes. Až do roku 1923 klub vlastně neměl trenéra, až před začátkem sezóny 1923/1924 k týmu přišel československý trenér Antonín Fivébr. Další důležitý muž v historii klubu dorazil na Mestallu koncem 20. let. Luis Colina byl sportovním ředitelem v období 1928 – 1956 a jeho práce na přestupovém trhu byla zásadní pro úspěchy týmu. V této době vznikala ve Španělsku ligová soutěž, ale do Primera Division byly nasazeny úspěšné a zavedené týmy, takže Valencia si cestu mezi španělskou elitu musela prošlapat. V Primera Division se představila poprvé v sezóně 1931/1932.

Valencijský vzestup po občanské válce

V letech 1936-1939 probíhala ve Španělsku občanská válka a ligové soutěže byly zastaveny. Zanedlouho po občanské válce byl novým prezidentem valencijského klubu jmenován Luis Casanova, který pak vládl Valencii až do roku 1959. Pod jeho vedením dosáhla Valencia velkých úspěchů. Po občanské válce bylo potřeba nejen poskládat nový kádr, ale i opravit škody, které válka zanechala na Mestalle. Stadion byl přestavěn a rozšířen, nově byla kapacita 22 000 diváků. Že Valencia zvládla restart po občanské válce velmi dobře, to dokládá skutečnost, že v dalších deseti letech Netopýři třikrát zvítězili v lize a dvakrát v pohárové soutěži nesoucí nově název Copa del Generalissimo. Tyto úspěchy umožnil kvalitní kádr, ve kterém hráli prim „električtí útočníci“ Epi, Amadeo, Mundo, Asensi a Gorostiza, osoba prezidenta klubu Luise Casanova a kvalitní trenéři jako Cubells, Moncho Encinas, Pasarin a Jacinto Quincoces. První významný titul ve své historii získala Valencia v roce 1941, kdy ve finále pohárové soutěže porazila 3:1 Espanyol Barcelona. Hned vzápětí Valencia dosáhla i na ligový primát za sezónu 1941/1942. Mundo si tehdy vystřílel trofej pro nejlepšího kanonýra sezóny. V sezóně 1943/1944 putovala trofej pro vítěze ligy opět na Mestallu a Mundo byl opět nejlepším kanonýrem celé Primera Division. Ovšem nebylo pro Valencii vše pouze růžové. Klub ztratil hned tři pohárová finále v řadě v letech 1944, 1945 a 1946. A to byl pohár tehdy prestižnější soutěží než liga. Prohrát tři pohárová finále v řadě se nikomu jinému v historii španělské kopané nepodařilo, své předchůdce pouze vyrovnala další generace Netopýrů v letech 1970, 1971 a 1972. Na vítěznou vlnu se Valencia vrátila v sezóně 1946/1947, kdy potřetí opanovala ligu. Nakonec se Netopýrům podařilo prolomit i prokletí finálových zápasů pohárové soutěže, ve finále v roce 1949 pokořili 1:0 Athletic Club Bilbao.

Puchadesova éra

Koncem 40. let došlo na Mestalle ke generační výměně, kterou zahájili nově příchozí mladíci Antonio Puchades a Vicente Segui. V této době do Španělska začali ve větší míře přicházet kvalitní zahraniční hráči, což výrazně zvedlo kvalitu některých klubů. Real Madrid se mohl pochlubit De Stefanem, Barcelona Kubalou. Pro Valencii však byl nejvýznamnějším hráčem v 50. letech domácí Antonio Puchades. Brzy se stal klíčovým hráčem nejen ve Valencii, ale i ve španělském národním týmu. Úspěchy 40. let se promítly znovu do podoby valencijského stadionu, který narostl až do kapacity 45 000 diváků. Významným mužem Valencie 50. let byl Jacinto Quincoces. Pod jeho vedením došlo ke generační výměně, kdy se k mladým hráčům z předchozí dekády (Monzo, Pasieguito, Puchades, Segui) připojily nové podpisy (Wilkes, Santacatalina, Buque, Sendra, Mano, Mangrinan, Quincoces II, Pla, Socrates, Gago, Badenes, Quique, Fuertes, Taltavull). Quincoces byl trenérem Valencie v letech 1948 – 1954. V roce 1954 se Netopýři potřetí v klubové historii radovali z vítězství v domácí pohárové soutěži, a to díky finálovému vítězství 3:0 nad Barcelonou.

Vzhůru do Evropy

Postupem času se objevila pro Valencii nová výzva. Uspět na mezinárodní scéně proti týmům z různých koutů Evropy. V roce 1961 nastoupil do prezidentské funkce Valencie Julio de Miguel Martinez de Bujanda a jedním z jeho prvních úspěchů bylo získat pro Los Che místenku ve Fairs Cupu. Tato soutěž byla známa například jako Pohár veletržních měst a byla předchůdcem Poháru UEFA. Ze začátku se do ní týmy nedostávaly na základě ligového umístění, ale na základě pozvánky od pořadatele. Nový prezident rovněž do klubu přivedl brazilského střelce Walda Machada, který utvořil skvěle fungující dvojici s Vicente Guillotem a stal se jednou z legend klubu. V sezóně 1961/1962 Valencia ve Fairs Cupu přešla postupně přes Nottingham Forest, Lausanne, Inter Milán a MTK Budapešť až do finále, kde se postavila Barceloně. V prvním utkání Netopýři zvítězili 6:2 a po barcelonské remíze 1:1 poprvé zdvihli nad hlavu evropskou pohárovou trofej. V následující sezóně se Valencii ve Fairs Cupu opět dařilo, vyřadila postupně Celtic, Dunfermline, Hibernian a AS Řím a ve finále se utkala s Dynamem Záhřeb. Valencii se podařilo zvítězit 2:1 již na venkovním hřišti a k druhému titulu v řadě dokráčela po domácím vítězství 2:0. Valencia dokonce nebyla daleko od zlatého hattricku, neboť v sezóně 1963/1964 se ocitla znovu ve finále, kde však nestačila na Real Zaragoza a podlehla mu 1:2. Novými tahouny týmu se stávali Juan Cruz Sol a Pepe Claramunt a právě i jejich přičiněním se Netopýři mohli radovat z vítězství v domácí pohárové soutěži, a to konkrétně v roce 1967, kdy se jim ve finále podařilo porazit Athletic Club Bilbao v poměru 2:1. V následující sezóně Valencia debutovala v Poháru vítězů pohárů.

Éra Alfreda di Stefana

Slavný Argentinec, který však reprezentoval i Kolumbii a Španělsko, Alfredo di Stefano dorazil na Mestallu v dubnu 1970, Valencia za sebou měla zrovna nepovedené finále Copa del Generalissimo proti Realu Madrid. Ovšem první sezóna pod vedením Di Stefana patří v kronikách Valencie k těm zapsaným zlatým písmem. Po úvodních zápasech sice Netopýři vypadali spíše jako kandidát sestupu, ale situace se rychle zlepšila a nakonec z toho byl ligový titul. V brance byl jistý Abelardo, kterého chránili obránci Sol, Anibal, Jesus Martinez a Anton, myšlenku hře dával Claramunt a o góly se starali především Forment, Valdez, Sergio a Pellicer. Hned po konci ligy se Valencia snažila o double, ale ve finále Copa del Generalissimo znovu neuspěla. Tentokrát byla nad její síly Barcelona. Díky ligovému titulu v sezóně 1970/1971 si mohla Valencia poprvé v historii zahrát Pohár mistrů evropských zemí. Finálový neúspěch v domácí pohárové soutěži se zopakoval ještě v roce 1972, kdy pro sebe trofej uzmulo Atletico Madrid. V polovině 70. let Valencia získala pozemky v Paterně, kde později vyrostlo tréninkové středisko klubu.

Neříkejte Kempes, říkejte gól

Start sezóny 1976/1977 znamenal pro Valencii start nové etapy. Nový paraguayský trenér Heriberto Herrera převzal Netopýry, jejichž kádr nově rozšířili hráči jako Castellanos, Diarte, Carrete, Botubot, Arias či především Kempes. Ano, byl to Mario Alberto Kempes, kdo se stal jedním z nejvýznamnějších hráčů v historii klubu. V prvních dvou sezónách na Mestalle se stal nejlepším střelcem ligy a na přelomu 70. a 80. let dotáhl Valencii k několika titulům. Dalším důležitým hráčem byl Ricardo Arias, který na Mestalle strávil dlouhých šestnáct sezón a který s klubem prožil dobré i zlé. První trofej v tomto období příšla v roce 1979, a to v domácí pohárové soutěži, která již nesla současný název Copa del Rey. Valencia ve finále porazila 2:0 Real Madrid. Valencia slavila nejen zisk trofeje, ale i návrat do pohárové Evropy po několikaleté odmlce. A návrat to byl skvostný, neboť v Poháru vítězů pohárů Netopýři v sezóně 1979/1980 přes Boldklubben 1903, Rangers, Barcelonu a Nantes dokráčeli až do finále, kde po bezbrankové remíze dokázali na penalty udolat londýnský Arsenal. Rok 1980 následně Netopýři vyšperkovali ještě vítězstvím v evropském Superpoháru, ve kterém se jako vítěz Poháru vítězů pohárů postavili vítězi Poháru mistrů evropských zemí, kterým byl anglický Nottingham Forest. V prvním zápase v Anglii sice Valencia prohrála 1:2, ale díky domácímu vítězství 1:0 mohla slavit zisk další trofeje v rychlém sledu.

Valencia v druhé lize

V sezóně 1980/1981 měla Valencia šanci na ligový titul, ale nakonec skončila až na 4. místě, třebaže na vítězný Real Sociedad ztratila pouhé 3 body. Od této doby se však začala situace v klubu zhoršovat. Přestavba stadionu vyvolaná blížícím se světovým šampionátem, který v roce 1982 pořádalo Španělsko, znamenala zadlužení klubu. V sezóně 1982/1983 Valencia sice dokráčela do čtvrtfinále Poháru UEFA, kde ji vyřadil pozdější šampion Anderlecht Brusel (na své cestě vyřadila mimo jiné i Baník Ostrava), ale v lize byla velmi vážně ohrožena sestupem. V posledním utkání potřebovala doma vyhrát nad Realem Madrid, který však body potřeboval v boji o ligový titul, a pak musela čekat na výsledku soupeřů. Bílý balet se Netopýrům podařilo udolat 1:0 a Valencia se zachránila. Zatím. V následujících dvou letech se Valencia pohybovala v poklidném středu tabulky, ale finanční situace nebyla dobrá, díky čemuž dostávali šanci mladí hráči. Například i budoucí legenda Fernado Gomez. Situace však byla neudržitelná, dluhy rostly, hráči nedostávali výplaty a výsledkem byl sestup na konci sezóny 1985/1986. Po 55 letech v nejvyšší soutěži.

Nový vzestup Valencie

Fanoušci i po sestupu zůstali s klubem, počet prodaných permanentek se dokonce zvýšil. I to Netopýrům pomohlo k okamžitému návratu do Primera Division. V Segundě se poskládal dohromady kvalitní tým tvořený mladšími hráči jako Fernando, Quique, Giner, Voro, Revert, Arroyo, Fenoll a Bossio, kterým zkušenosti předávali veteráni Sempere, Subirats a Arias. V první sezóně po návratu do Primera Division sice skončila Valencia až na 14. místě, ale pak se už zapojila do užší špičky španělského ligového fotbalu. Zároveň se znovu představila i v pohárové Evropě. V sezóně 1989/1990 se k Valencii připojil bulharský útočník Luboslav Penev. Na začátku 90. let tým převzal Guus Hiddink, klub otevřel tréninkový areál v Paterně a kariéru ukončil legendární Ricardo Arias.

Zpět na vítěznou vlnu

Následovalo období častého střídání trenérů, Guus Hiddink byl v listopadu 1993 odvolán, ale v březnu 1994 byl novým prezidentem Franciscem Roigem jmenován zpět do funkce. Pro sezónu 1994/1995 pak získal Roig na trenérskou židli Valencie Carlose Alberta Parreiru, čerstvého vítěze světového šampionátu v USA, kde dovedl k titulu Brazílii. V této dobře přišel do klubu jugoslávský útočník Predrag Mijatovič, který se brzy stal jednou z hlavních hvězd klubu. Naopak bulharský útočník Lubo Penev musel svést boj se záludnou rakovinou, naštěstí uspěl. Dalšími nováčky na Mestalle byli baskický záložník Gaizka Mendieta přicházející z Castellonu, velezkušený španělský brankář Andoni Zubizarreta či ruský útočník Oleg Salenko, nejlepší střelec světového šampionátu 1994. V roce 1995 Valencia dokráčela do finále Copa del Rey, ale s Deportivem La Coruna prohrála 1:2. Valencijští fanoušci přesto hráče nadšeně vítali. V sezóně 1995/1996 vedl Netopýry zkušený španělský trenér Luis Aragones a dovedl je až k 2. místu v konečném pořadí Primera Division. V létě 1996 si prezident klubu Francisco Roig splnil sen a přivedl Romaria, ale brazilský útočník odehrál u Netopýrů jen několik zápasů a následně zamířil zpět do vlasti. To lépe se na východním pobřeží Španělska uchytil argentinský útočník Claudio Lopez, který se časem stal jednou z hlavních tváří klubu. Úspěšnou byla sezóna 1998/1999 pod vedením italského trenéra Claudia Ranieriho. Do budoucna bylo důležité, že Valencia zakončila ligu na 4. místě a vybojovala si tak účast v Lize mistrů. Okamžitou radost však přineslo vítězství v Copa del Rey, kde Valencia ve finále porazila Atletico Madrid výsledkem 3:0. Byla to první trofej klubu po téměř dvou desítkách let, během kterých si Netopýři museli projít i druholigovým očistcem. Po sezóně Ranieriho na trenérské židli nahradil Argentinec Hector Cuper, ale úspěšná léta již byla odstartována. To se ukázalo na začátku sezóny 1999/2000, kdy Valencia porazila v boji o španělský Superpohár Barcelonu po výsledcích 1:0 na Mestalle a 3:3 na Nou Campu. Největší věhlas však klubu přinesly dvě finálové účasti v Lize mistrů v řadě. V sezóně 1999/2000 začínala Valencia v předkole milionářské soutěže, ale s Hapoelem Haifa neměla výraznější problémy. Základní skupinu Valencia vyhrála před Bayernem, Rangers a PSV Eindhoven, zatímco ve druhém kole skupinových bojů ve své skupině nestačila na Manchester United, ale umístění před Fiorentinou a Bordeaux zajistilo postup do dalších bojů. Ve čtvrtfinále Valencia vyřadila Lazio, v semifinále Barcelonu a ve finále proti ní stál Real Madrid, který bohužel zvítězil 3:0. Úspěch přinesl odliv několika hráčů, odešli Claudio Lopez, Farinos či Gerard. Na druhou stranu se objevily i nové tváře jako Diego Alonso, John Carew, Ruben Baraja, Roberto Ayala či Fabio Aurelio. I v sezóně 2000/2001 začínala Valencia svoji pouť Ligou mistrů v předkole, tentokrát si poradila s Tirolem Innsbruck. Následovala dvě skupinová kola. V tom prvním Valencia skončila ve své skupině první před Lyonem, Olympiakosem a Heerenveenem, a první místo ve své skupině brala i v tom druhém, kdy za sebou nechala Manchester United, Sturm Graz a Panathinaikos. Ve čtvrtfinále si Valencia poradila Arsenalem a v semifinále s Leedsem. Poté přišlo finále proti Bayernu Mnichov. To bylo už od začátku ve znamení penalt. Ve 3. minutě poslal proměněnou penaltou Valencii do vedení Gaizka Mendieta, o chvíli později neproměnil na druhé straně pokutový kop Mehmet Scholl, ale ve 2. poločase Bayern vyrovnal, když se prosadil Stefan Effenberg. Samozřejmě z penalty. Není proto překvapivé, že o vítězi nakonec rozhodoval penaltový rozstřel, ve kterém byl bohužel úspěšnější německý tým, který tak Valencii podruhé v řadě odsoudil do pozice neúspěšného finalisty Ligy mistrů.

K poslednímu titulu

V červnu 2001 se stal prezidentem klubu Jaime Orti. Ke změně došlo i na trenérském postu, kde Cupera vystřídal Rafael Benitez. A do třetice se měnilo i složení kádru. Odešli například Mendieta, Deschamps, Milla či Zahovic, přišli Marchena, Mista, Curro Torres, Rufete či Salva. Prezident Orti prohlásil, že chce, aby Valencia byla dále úspěšnou, no ve skutečnosti byli Netopýři jedním z nejlepších klubů začátku 21. století. V sezóně 2001/2002 získala Valencia první ligový titul po jednatřiceti letech. V další sezóně Valencia skončila až na 5. místě tabulky a dveře Ligy mistrů jí zůstaly uzavřeny, na Netopýry čekaly boje v Poháru UEFA. Sezóna 2003/2004 se stala vpravdě historickou. Netopýři na jejím konci po dvou letech znovu slavili zisk ligového titulu. To však nebylo vše, Netopýři totiž krom úspěšných ligových bojů dokázali v průběhu sezóny postupovat dál a dál i v pohárové Evropě. Valencia postupně vyřadila AIK, Maccabi Haifa, Besiktas, Genclerbirligi, Bordeaux a Villarreal a deset dní po zisku ligového titulu se ve finále Poháru UEFA postavila proti Olympique Marseille. Netopýři francouzský celek porazili 2:0 a získali tak první evropskou trofej od roku 1980 a stvrdili historický double. Úspěchům roku 2004 však ještě nebyl konec. Dne 27. srpna se Valencia v boji o evropský Superpohár postavila vítězům Ligy mistrů z Porta a zvítězila 2:1. Díky všem těmto výsledkům se Valencia v lednu 2005 stala nejlepším klubem na světě dle žebříčku sestavovaného Mezinárodní federací fotbalových historiků a statistiků. V dalších letech Valencia dál stála na hráčích jako Canizares, Albelda, Baraja či Aimar, ke kterým se v dalších letech přidali například Albiol, Villa, Silva či Mata. Velmi divoká byla sezóna 2007/2008, během které se u týmu vystřídali hned čtyři trenéři. Začal Quique Sanchez Flores, kterého dočasně nahradil Oscar Fernandez. Poté přišel Ronald Koeman, ale nakonec musel ligovou sezónu (a snad i ligovou příslušnost) zachraňovat v posledních kolech Voro. V kontrastu s ligovými zápasy byla vystoupení v Copa del Rey, kde se Valencia přes Real Union, Betis Sevilla, Atletico Madrid a Barcelonu dostala až do finále, kde porazila3:1 Getafe a získala prozatím poslední trofej ve své již téměř stoleté historii.

Trnitá cesta ke stoletému výročí

V letech 2008 – 2012 vedl Valencii Unai Emery. Po složité první sezóně následně Netopýry vždy dovedl v Primera Division na bronzový stupínek, ale pravidelné zhoršení v jarní části ligy a absence výraznějších výsledků v pohárové Evropě vedly k jeho konci. Baskický kouč však měl složitou situaci, neboť z důvodu vysokých dluhů klubu, zapříčiněných mimo jiné výstavbou nového stadionu, která je však již řadu let zastavena, docházelo k pravidelnému prodeji nejlepších hráčů. V následujících dvou sezónách po Emeryho odchodu byla situace taková, že v polovině sezóny přicházel nový trenér, aby zachránil špatné postavení týmu v tabulce. V sezóně 2013/2014 takto přišel Juan Antonio Pizzi, který si brzy získal fanoušky hrou, ze které bylo cítit nasazení jednotlivých hráčů. Do pohárové Evropy se sice neprobojoval, ale dosáhl na semifinále Evropské ligy. Divoké léto však přineslo odchod Pizziho a nástup Nuna Espirita Santa. Příchod tohoto trenéra měl být jedním z požadavků singapurského podnikatele Petera Lima, který se v tu dobu stal novým majoritním vlastníkem klubu. To léto do klubu přišly i nové drahé posily jako Andre Gomes, Rodrigo Moreno či Alvaro Negredo. Nunova první sezóna byla úspěšná a klub vybojoval 4. místo a vstupenku do Ligy mistrů. V následující sezóně však Netopýři nezvládali kombinaci bojů v lize a v pohárové Evropě. A začalo časté střídání trenérů. Skončil Nuno, jehož na čas nahradil bývalý hráč Manchesteru United Gary Neville. Výsledky se však nezlepšovaly a ve zbytku sezóny klub vedl Pako Ayestaran, který však po čtyřech porážkách na startu sezóny 2016/2017 rovněž skončil. Ital Cesare Prandelli se na lavičce také dlouho neohřál a ve zbytku sezóny klub vedl Voro. Tradiční prozatímní trenér, který však tentokrát dostal důvěru na delší časové období. V létě 2017 nastoupil na trenérský post Marcelino Garcia Toral s nímž na Mestallu přišlo zlepšení. Valencia skončila na 4. místě a v sezóně, během které oslaví sto let založení klubu, si tak zahraje v Lize mistrů.